Výchova příkladem

Nejdůležitějším výchovným prvkem, je vlastní chování rodičů. Jsme zkrátka dětem vzorem se vším všudy. Pokud se jako já divíte proč se váš syn/dcera rozčiluje, křičí a občas s něčím třískne, je potřeba si šáhnout do svědomí a pravděpodobně zjistíte, že to děláte taky.
To je ale teprve začátek. Ono se to totiž projevuje už v tom, jak se svými dětmi mluvíme. To jak s dětmi komunikovat je bohužel naší společností překrouceno do dost hrozné podoby. Stačí použít jednoduché pravidlo. Nemluvit s dětmi tak, jak bychom sami nechtěli, aby někdo mluvil s námi. Co nás vede k tomu, že vlastní děti nedokážeme brát jako rovnocenné, suverénní a inteligentní jedince? Stále bereme děti jako "děti", něco jiného než jsme my. Snažíme se je izolovat od našeho světa tím, že je uzavřeme do jejich malých světů plných hraček a "dobře míněných" lží. Místo toho abychom byli jejich průvodci a ochránci, stávají se z nás dozorci bez pochopení.
A ještě jedna věc. Důvěřujte schopnostem svých dětí. Budete se divit, co všechno zvládnou.

Stáním ku zdraví

Manžel narazil na článek o zkušenosti jiného programátora se stáním u počítače. Hned jsem se toho chytla. Zafungoval instinkt, který mi říkal, že tak to má být. Takže jsme zvedli náš počítačový stůl pomocí dostatečně pevných krabic a začali zakoušet na vlastním těle všechny změny, které to sebou nese.
Když člověk překoná počáteční nepříjemné pocity způsobené ochablostí svalů, jež si už dávno odvykli pracovat, začnou se dít věci. Tu to křupne tam to křupne. Najedou se celá kostra obratel po obratli uspořádává do přirozených tvarů. Začnou se prokrvovat nohy uvolní se břicho.. no zkrátka konečně se cítíte jako člověk.
Má to i další výhody. Kromě toho, že mi to víc myslí a nejsem permanentně ospalá se mi teď práce mnohem líp kombinuje s péčí o děti - hlavně Nikiho, kterého můžu při práci u počítače v šátku nebo v ruce houpat.