Stěhování

Tak jsme se zase po půl roce stěhovali do jiného bytu. Logisticky nám díky zkušenostem z minula zabalení přestěhování i vybalení zabralo tři dny. Z hlediska psychologického je to ovšem mnohem složitější hlavně u dětí.
Když jsme začali balit do krabic, začal být Tedík trochu neklidný. Když jsem mu ale zabalila většinu hraček začal běhat po bytě a křičet, že nechce balit. Tak jsme vytáhli velký kartón, na kterém přivezli krabice a začali jsme Tedíkovi kreslit, jak bude stěhování probíhat. Že to zabalíme a pak přijede velký auto s pánama, co to všechno naloží a pak v novém bytě vyloží..... To zafungovalo a získali jsme dalšího pomocníka, který dával věci do krabic, pomáhal při přelepování lepící páskou a hlavně popisování krabic - tedy spíše pokreslování krabic :-). To se stalo velkou zábavou i Nikiho, který se přitom naučil držet pastelku. Myslím, že tak krásně výtvarně ztvárněné krabice na stěhování nikdo jiný neměl.
Vybalování byla pro kluky zábava, stejně jako prozkoumávání nového bytu, ale přeci jen se ukázala i nějaká ta negativa. Například se nám Tedík několikrát, než doběhl na záchod, počůral. Přičítali jsme to nervům a tomu že je zabraný do průzkumu bytu a pak prostě běhá po bytě jak splašený a nestihne to. Pak jsem ale sama potřebovala rychle dojít do kuchyně, když jsem slyšela, že tam něco kypí a ejhle, skončila jsem v koupelně. Tedík prostě v tom kvapu, když pospíchal na záchod nemohl najít ty správné dveře. Tak teď chodíme na záchod s ním, a stále častěji si tam zajde i sám. Další na seznamu je usínání. První dva dny nechtěli ani jeden jít spát, což je docela pochopitelné, ale i teď po týdnu nechce chodit Ted spát sám, ačkoli ve starém bytě mě k usínání nepotřeboval. Ještě to tu nepřijal za nový domov a necítí se tady dost bezpečně. Takže než usne jsem v ložnici s ním.
To, že to tu považuje za neznámé prostředí se odráží i na tom, že pokaždé, když jde manžel do práce, musím Tedíka ujistit, že ví, že se má vrátit domů sem a né do starého bytu.
Abych nepopisovala jen samá negativa, zmíním i něco pozitivního. Už ve starém bytě jsme chtěli několik věcí nastavit jinak - například jedení jen u stolu, aby nebyli drobky po celém bytě atd. Jenže vysvětlit klukům, že to co mohli včera, už dneska není nejlepší nápad, bylo docela těžké. Že jsou ale v novém domově nová pravidla, jim přijde pochopitelné. Možnost nového lepšího " začátku" se zkrátka hodí a to nejen při výchově dětí.

Tedík u zubaře

Tedíkovi se vyklubaly oba horní řezáky s porušenou sklovinou, k čemuž se navíc u jednoho přidalo ulomení kousku zubu. S postupem času i přes pečlivé čištění zubů se mu ta místa bez skloviny začala kazit a museli jsme to řešit.  Když byl stanoven termín,  začala jsem s Tedíkem trénovat otevírání pusy, s elektrickým kartáčkem jsme si hráli na vrtání zubů... Tedín chodí k zubaři rád, ale jak mu budou vrtat a plombovat zuby jsem si neuměla představit.

Když jsme dorazili do ordinace zubařky specializované na děti, trochu se zděsila - představa spravování zubů ani ne tříletého batolete jí taky moc nelákala. Sedla jsem si na zubařské křeslo, Tedík si sedl na mě a na motitoru před námi  pustili Šmouly, takže se mi zážitky z čištění zubů od kazů (naštěstí stačilo seškrábání a vydesinfikování a nebylo třeba vrtat), plombování a zahlazování vrtačkou mísí s útoky Gargamela , uklidňující hlas paní doktorky s radami Taťky Šmouly a příjemný hlas sestřičky se Šmoulinkou. Ačkoli žádné umrtvení nebylo třeba, já jsem vypadala vlivem nervů jako po koňské dávce nějakého oblbováku.  A vlastně mám pocit, že ty Šmouly tam daly na uklidnění mě a né syna. Ten byl totiž naprosto v pohodě. Dokonce bych řekla, že ho to bavilo. Všechny ty nástroje a páčky a světýlka.....
Paní doktorka byla z Tedíka nadšená, jak si nechá ty zuby krásně ošetřit a nakonec to zhodnotila, že by Teda měl vidět ten 14-tiletý kluk, co tam byl před námi. Ten prý obrátil ordinaci vzhůru nohama. Při slovech: "Tohle je správný chlap" se Tedík narovnal a usmál,  jakoby říkal: "No to je přece jasný". Za čtvrt hodiny byly zuby spravené a mohli jsme jít. Cestou domů se mě ještě Tedík nadšeně ptal, kdy zase půjdeme k paní zubařce :-).

Hlad je nejlepší kuchař

Nedávno jsem četla článek o tom, jak naučit děti pořádně jíst.  I když jsme se ještě nedopracovali do stavu, že by Tedík jedl jen bonbóny a čokoládu :-), jak bylo ve zmíněném článku popisováno, přeci jen mi jeho stravování nepřišlo úplně v pořádku. V našem případě totiž nešlo o to co jí (u nás doma moc nevyhovujících jídel ani nenajde) ale spíš o to, že nejedl, když bylo jídlo na stole, pak si vzpomněl za hodinu dvě, že chce jíst a u dalšího jídla se to opakovalo.

Po krátké rodinné poradě jsme se rozhodli nastavit systém tak, že bude jídlo, když jíme všichni a jinak maximálně trochu ovoce nebo zeleniny. Jinak ho do jídla nenutit, nijak nehrotit nevyčítat, jen si trvat na svých pravidlech. Vysvětlili jsme nová pravidla Tedíkovi a začali aplikovat. První den se držel svého zažitého systému a s nelibostí nesl, že si nemůže dát jídlo, když si řekne. Večer už nastal zlom. Jakmile jsem dala polévku na stůl a řekla o tom Teovi, okamžitě přicupital a rychlostí blesku vyluxoval talíř. V tomto systému stále pokračujeme. Někdy má ještě Ted tendenci jídlo odmítnout, ale už ten systém přijal a ví, že pokud se nenají, bude mít zkrátka hlad. Neberu to nijak absolutisticky, samozřejmě je to o dohodě. Tedík se také na přípravě jídla podílí - může do toho takříkajíc mluvit, může říct na co má chuť atd.

Mimoděk se k tomuto režimu stravování přidal i Niki, který se naučil vylézt na židli, takže teď stojí vedle Tedíka na židli a baští společně. Takže jsme zabili dvě mouchy jednou ranou a zase nám to funguje o něco lépe.

Cesta k Bohu aneb hlavně přirozeně!....

Čím dál víc v sobě objevuji svojí vnitřní podstatu - chcete-li Boha. Mělo na mě velký vliv mé mateřství se vším, co sebou nese, ale i jakýsi přirozený vývoj vlastního uvědomování si světa.
Začalo to na vysoké škole, která pro mě i manžela byla dost stresující a deprimující zkušeností. Nejde o náročnost, ale o nesmyslnost, nelogičnost a neustálý tlak, který z něčeho tak zábavného, jako je učení se novým věcem, udělala hru o zápočty a známky ze zkoušek, kde nejde o pochopení a kladení si otázek, ale o vyhovění požadavkům. Bydlení na Strahovských kolejích, kde si naši sousedé spletli studia s mejdanem, si také vybrali svou daň. Poté co jsme si tak trochu "šáhli na dno", jsme začali hledat cestu jak z toho ven. Začali jsme cvičit chi-kung a zajímat se o východní filozofie. I přes nutnost jít si sednout na 8 hodin do práce se nám podařilo přehodit výhybku a začít se ubírat lepší cestou.
A nejde jen o duševní cestu. Tělo a duše spolu úzce souvisí, možná jsou i jedním. Každopádně naše tělo stav naší duše perfektně zrcadlí. Já jsem na konci svých studií na vysoké škole začala mimo jiné trpět jakýmsi ekzémem na rukou. Postupně se rozšířil na celé dlaně a žádný doktor mi s tím nedokázal pomoct (z dnešního pohledu naprosto pochopitelně). Když jsem do sebe konečně přestala cpát antikoncepci začala jsem mít cisty na vaječnících a konstatování doktorů, že asi nebudu schopná přirozeně otěhotnět mě dorazilo.
Tehdy jsem přestala dávat odpovědnost za své tělo doktorům. Je to přece moje tělo, tak jak mu může rozumět někdo jiný lépe než já. Každodenním cvičením chi-kungu se mé tělo začalo zbavovat nánosů nastřádaných za roky užívání hormonální antikoncepce a nezdravého způsobu života a do půl roku jsem se zbavila ekzému i cist a otěhotněla jsem.
Moje první těhotenství bylo naprosto v pohodě a až na špatný výsledek tripl-testu, způsobeného špatným určením délky těhotenství (zase Ti doktoři :-) ) bylo vše v klidu - přirozené. O porodu jsem věděla jen to, že musí přijít a že to bude skvělé - nic víc jsem vědět nechtěla.  Když mi v půl jedné v noci praskla voda, ještě se mě manžel snažil přesvědčit ať si dám ještě šlofíka - byli jsme ten den po několika kilometrové tůře docela unavení :-). V porodnici si mysleli, že si tam asi pěkně dlouho pobudu, když na mě není vůbec vidět, že mám kontrakce, než mě vyšetřili a poslali rovnou na porodní sál. Druhá doba porodní - tedy "tlačení" u mě trvalo necelou minutu. Přišla kontrakce zatlačila jsem a Tedík byl na světě. Zkrátka se vyplnila má podvědomá očekávání, jak to bude probíhat.
Mateřství mi konečně přineslo pocit bezpodmínečné lásky,štěstí a toho, že mám nějaký smysl. Tímto pocitem jsem se nechala trochu ukonejšit a přestala jsem cvičit a pracovat na sobě. Naštěstí ženské tělo je docela odolné a sama péče o děti, není-li zpřetrhané moderními výdobytky jako jsou kočárky, náhražky mateřského mléka atd., ho udržuje v dobrém stavu.
Druhé těhotenství bylo ještě víc přirozené, protože při péči o staršího syna nezbyl žádný čas na pochyby a nesmyslné myšlenky. Porod byl stejně pohodový jako první. A pak to teprve přišlo.
Péče o dvě malé děti ode mě vyžadovala víc než jsem byla v tu chvíli schopna dát. Po krátké době tápání a obviňování vnějších vlivů jsem se ponořila do skutečně intenzivního hledání sebe sama a hledám stále. První Nikiho rok byl jízdou na šílené horské dráze poznání. Začala jsem zase praktikovat chi-kung a meditovat, což mi pomohlo se vzdálit od reality podstrkovanou mi mým egem a uvědomila jsem si, že mé vědomí je ve skutečnosti překážkou ke klidu, ke štěstí, k Bohu, že mohu rozumět svému manželovi, svým dětem i všemu ostatnímu na základě vnitřní podstaty společné všem. Zní to složitě, ale jde o to začít dělat to, co je nám skutečně příjemné, co je přirozené (v tom se máme od svých dětí hodně čemu učit). Zatím mi to jde asi jako čtení vědecké literatury prvňáčkovi, který teprve začal rozlišovat písmenka. Ale už jsem vyšlápla na tu cestu a pozitivní dopady toho vidím na každém kroku.
Přestala jsem se svými dětmi neustále bojovat a zjišťuji, že se s nimi lze skutečně na všem domluvit. Tedík během několika dnů poté, co jsem mu vysvětlila proč nechci, aby si cucal palec, s tímto zlozvykem prakticky skoncoval. S Nikim jsme udělali velký pokrok v chození na nočník, a když nad tím přemýšlím, prakticky přestaly jakékoli rozbroje mezi nimi. Já jsem celkově šťastnější, klidnější a to se hrozně moc přenáší na děti.
Na této cestě mě provází hlavně můj manžel, kterému tímto z celého srdce děkuji. A i když všechny odpovědí máme v sobě, občas pomůže i informace od někoho jiného. Mě ovlivnily hlavně přednášky od Vlasty Marka, manželů Baudyšových a spousta dalších přednášek na GoschaTV Igora Chauna - vřele všem doporučuji. A protože venku zrovna začíná pršet přeji vám slunce alespoň v duši.