středa 22. května 2013

Výchova příkladem

Nejdůležitějším výchovným prvkem, je vlastní chování rodičů. Jsme zkrátka dětem vzorem se vším všudy. Pokud se jako já divíte proč se váš syn/dcera rozčiluje, křičí a občas s něčím třískne, je potřeba si šáhnout do svědomí a pravděpodobně zjistíte, že to děláte taky.
To je ale teprve začátek. Ono se to totiž projevuje už v tom, jak se svými dětmi mluvíme. To jak s dětmi komunikovat je bohužel naší společností překrouceno do dost hrozné podoby. Stačí použít jednoduché pravidlo. Nemluvit s dětmi tak, jak bychom sami nechtěli, aby někdo mluvil s námi. Co nás vede k tomu, že vlastní děti nedokážeme brát jako rovnocenné, suverénní a inteligentní jedince? Stále bereme děti jako "děti", něco jiného než jsme my. Snažíme se je izolovat od našeho světa tím, že je uzavřeme do jejich malých světů plných hraček a "dobře míněných" lží. Místo toho abychom byli jejich průvodci a ochránci, stávají se z nás dozorci bez pochopení.
A ještě jedna věc. Důvěřujte schopnostem svých dětí. Budete se divit, co všechno zvládnou.

Stáním ku zdraví

Manžel narazil na článek o zkušenosti jiného programátora se stáním u počítače. Hned jsem se toho chytla. Zafungoval instinkt, který mi říkal, že tak to má být. Takže jsme zvedli náš počítačový stůl pomocí dostatečně pevných krabic a začali zakoušet na vlastním těle všechny změny, které to sebou nese.
Když člověk překoná počáteční nepříjemné pocity způsobené ochablostí svalů, jež si už dávno odvykli pracovat, začnou se dít věci. Tu to křupne tam to křupne. Najedou se celá kostra obratel po obratli uspořádává do přirozených tvarů. Začnou se prokrvovat nohy uvolní se břicho.. no zkrátka konečně se cítíte jako člověk.
Má to i další výhody. Kromě toho, že mi to víc myslí a nejsem permanentně ospalá se mi teď práce mnohem líp kombinuje s péčí o děti - hlavně Nikiho, kterého můžu při práci u počítače v šátku nebo v ruce houpat.

úterý 30. dubna 2013

Ranní balkónové seance

Všechno je jinak. Když byl Teo malý, klidně jsme ponocovali a vstávali všichni pěkně pozdě. Teď protože chodí Tedík spát tak v devět a už na to potřebuje mít svůj klid, chodíme spát dřív i my. Taky protože už jsem u Nikiho byla chytřejší a v noci jsem mu nerozsvěcovala světlo, spí už teď ve třech měsících spokojeně celou noc. Vedlejší efekt toho je, že všichni dřív vstáváme. Teď když začalo konečně svítit slunce a nám ráno svítí přímo na balkón jsme začali snídat venku. Rozložíme polštáře, doneseme si snídani a čerpáme energii. Je to taková naše ranní balónová seance.

pondělí 29. dubna 2013

Brácha

Naši synové se čím dál víc sbližují. Tedík už více méně ví, jak se k Nikimu chovat a Niki už zase není tolik křehký a Tedík ho čím dál víc zajímá. Dokonce už Tedík říká Nikimu, že je to brácha.
Teď začal Ted vymýšlet pro Nikiho hry. Na balkóně, když jsem věšela plínky a nikiho jsem tam měla taky v autosedačce, takže dobře viděl, zalezl Tedín mezi plínky a začal se ptát: "Kde je? Kde je?". Pak se vyřítil zpod sušáku k Nikimu a s úsměvem vyhrkl: "Ťady."
Když je Niki v autosedačce, tak Tedíká zajímá nejvíc, protože je pro něj snadno dosažitelný a vidí na sebe. Problém je, že Tedík má obšas tendence na Nikiho vylézt a zalehnout ho. A tak nás napadlo to otočit. Posadíme do autosedačky Tedíka a Nikiho dáme na něj. Oběma se to překvapivě zalíbilo. Tedík tomu říká autobus.
Že má Niki staršího sourozence je dost znát. Má mnohem lepší reakce a motoriku a hlavně pořád sleduje. Také začal hodně brzy žvatlat, což je zřejmě způsobeno tím, že mu Tedík neustále něco povídá. Zkrátka na co edukační hračky, když mám bráchu.

úterý 16. dubna 2013

Kdo všechno hají

Uspávání dětí je kapitola sama pro sebe. S Tedíkem to jde docela dobře, pokud ho nikdo do spaní nenutí a jde si lehnout sám. Teď už sám pozná, že je utahaný a řekne, že jde dělat hají. Přes den jde většinou spát sám, ale večer chce, aby s ním někdo byl když usíná. A než usne začne se ujišťovat, že všechno kolem už spí.  Někdo počítá ovečky, tedík odříkává kdo všechno a co všechno hají.
Auto hají, stůl hají, Piki hají, mikrovlnka hají, pajča hají, okno hají, pejsek hají, brm brm hají, sprcha hají, polštář hají, bó hají, papír hají, talíř hají, kartáček hají........

Teovy pokroky

Teo teď v mluvení postupuje mílovými kroky. Začíná přesně vyslovovat slova, která předtím komolil, jako například banán, pračka, mikrovlnka.... Ale učí se i slova úplně nová a dává je do vět. Baví ho vše kolem kuchyně. Takže už mi radí, kdy mám přidat sůl, mouku, mléko,maso, brambory.  Ale umí už například rozlišit mezi octem a olejem, říct si o džus, vodu, kakao, čaj nebo že chce džem do jogurtu. Ví že nůž krájí a med je mňam.
Začal teď také říkat pasta a kartáček, tedy v Teově podání "ťáťáček", nejraději ve spojení "ťáťův ťáťáček". Teď když seděl na záchodě mi povídal že táta dělá ve vaně myjeme a že ze sprchy prší voda.
Další oblastí, která Tedíka baví, jsou části těla.Ví kde má nos, čelo, bradu, pusu, nohu, ruku, palec, vlasy, ale nejoblíbenější je oko.
Nedávno když rozsypal stavebnici zkonstatoval: "boldel". Některá slova ještě trochu komolí. Takže když chce sušenku říká "šunka".

Babi pryč. děda pryč

Tedík pochopil novou věc. Přišel na to, že lidé odchází do práce, odjíždějí pryč atd., zkrátka mizejí z jeho světa. Že chodí táta do práce, Tedík objevil už dávno, vždycky mu mával a pak konstatoval: "Ťáťa šel pace." Ale protože se každý den zase vrátil, bral to jako nezvratný fakt. Teď jsme ale byli tři týdny u rodiču a manžel zůstal doma, protože musel chodit do práce. Tedík z toho byl trochu zmatený. Když jsme se vrátili domů tak mu zase zmizeli děda s babičkou. Vysvětlili jsme mu, že jsme už doma a oni jsou u nich doma, zkrátka, že jsou pryč.
Vedlejší efekt Teova nového poznatku je neustálé ujišťování se, že jsem nikam neodešla. Takže stačí, abych zašla do kuchyně a Ted už se ptá, kde je Mamam. Navzdory tomu manžel zvládl můj odchod k zubaři na víc než 3 hodiny v pohodě. Nikiho uklidnila připravená lahvička mého mléka a Tedíka, že s ním táta dělal všemožné zábavné věci a slib, že se mamam zase vrátí. Takže kromě toho, že lidé odcházejí zřejmě pochopil i to, že se zase vrací.
Každopádně teď Tedík hlásí, kdo všechno je pryč.

Děti slunce

Podle nejnovější studií trpí naše civilizovaná společnost nedostatkem vitamínu D. Důsledky tohoto deficitu jsou kromě měknutí kostí, kožních problémů i rakovina atd. To vše jako důsledek našeho životního stylu - ráno do práce a večer z práce a celou dobu mezitím jsme zavření v kanceláři, děti ve škole případně školce. Přitom jsme vytvořeni na to být venku celý den a bez oblečení. A samozřejmě bez opalovacích krémů. Tedíka jsem opalovacím krémem nikdy nemazala a na slunci byl pořád i na horách. Nikdy se nespálil a má krásně zdravou kůži. Protože se narodil v květnu, dávali jsme ho ráno a večer, kdy ještě nebylo tak silné slunce, na balkón už od začátku. Niki to štěstí neměl. Narodil se na konci ledna, kdy slunce vůbec nesvítilo a navíc byla takové zima, že stejně musel být navlečený. Teď už ale začalo slunce konečně svítit a také je teplo, takže už si slunné lázně užívá taky.
Spoustě lidí to asi připadá šílené, protože se nás bohužel stále někdo snaží přesvědčit o tom, že slunce je škodlivé. Přitom je to nejpřirozenější věc na světě, zdroj života. A když se podívám na Tea s Nikim, jak si na slunci spokojeně lebedí, ani žádné další argumenty nepotřebuju.

sobota 6. dubna 2013

Haló,Haló

Teovi prarodiče mají doma starý dřevěný telefon. Hned když ho Teo objevil, stal se jeho oblíbenou hračkou. Tehdy se také poprvé naučil říkat "haló". Nejprve to tedy bylo "hají", ale brzy se naučil to říkat správně.
Mobilní telefony Teda také neminuly. Nejprve ho to zajímalo čistě jako svítící krabička, ale časem pochopil, že se s ním dá telefonovat a mluvit s lidmi, kteří zrovna nejsou s ním. S oblibou mluví s tátou, když je v práci. Přiloží si telefon k uchu a poslouchá. Když jsem byla v porodnici, zapínal mu táta hlasitý odposlech. Tedík povídal a povídal až u telefonu usnul.
Také když telefonuju, se mě Tedík ptá, jestli mluvím s tátou. Posledně, když začal telefon zvonit mi ho Ted donesl a volal Táta, táta. S manželovým pracovním telefonem si ale hraje asi nejradši. Předstírá, že je velký šéf a zařizuje něco hrozně důležitého. Zatím naštěstí neumí mobil odblokovat.
Naposledy jsem Tedíka přistihla, jak telefonuje interkomem. Vypadalo to jako by si něco objednával u hotelové služby: "Haló, pití kakaooo. Čau"  

úterý 2. dubna 2013

Teo léčí zrak

Nedávno jsme s manželem narazili na článek, ve kterém jeho autor popisoval, jak se zbavit brýlí. Jde ve zkratce o to, že kromě zlepšení celkového zdravotního stavu a provádění cvičení s očima, člověk musí i brýle odložit, aby trénoval normální zaostřování. I když jsme chtěli vyzkoušet tuhle teorii v praxi, nikdy jsme se neodhodlali k tomu brýle odložit, neboť přeji jen, když už máte kolem tří dioptrií, bez brýlí se cítíte nejistě.
Tohohle dilema mě Tedík dneska ráno zbavil. Ráno mě přišel vzbudit se slovy: "bijú" (brýle) a podával mi brýle na dva kusy. Mám teď tedy dost času trénovat své oční svalstvo. Nic jiného mi ostatně nezbývá.

pondělí 1. dubna 2013

Ne, ne, ne, ne

Tedík se dostal do období, kdy chce vše dělat sám a o všem diskutuje. Jídlo chce jíst sám, schody chce zdolávat sám, i venku už nechce chodit za ruku. Máme nic méně pravidlo, že když řeknu, že se mě musí chytnout, tak to udělá. Na oplátku ho nechávám, kdykoli to jde, běhat podle jeho vlastního uvážení.
Docela fajn je i to, že už nemusím hádat jestli má hlad nebo žízeň, nebo co by si dal, stačí se zeptat a Tedík s radosti hlásí, že by si dal kakaooo, ma (banán), sýr, čaj a podobně. Také se to hodí u chození na záchod.
Někdy, když po něm něco chci a jemu se nechce, tak vydrží celkem dlouho odmlouvat, ale když si trvám na svém, tak to nakonec udělá.
Tedík  už má zkrátka "svou hlavu". Dneska ráno například, když vstal v šest ráno, protože usoudil, že babička v kuchyni určitě dělá něco dobrého a já se ho snažila ještě vrátit do postele, se důležitě postavil, zakroutil hlavou a řekl: "Ne, ne, ne, ne! Hají Ne. Babi ham!"

čtvrtek 28. března 2013

Blázen s šátkem

Ještě předtím než jsem vůbec otěhotněla, jsem věděla, že budu svoje děti nosit v šátku. Stačilo mi vidět pár šátkujících matek a prostě jsem věděla, že takhle je to správně. Samozřejmě jsem si o tom i něco přečetla, ale nakonec se člověk stejně rozhoduje podle intuice.
Rodiče byly k našemu rozhodnutí nepořizovat si kočárek a nosit Tea jen v šátku skeptičtí, ale myslím, že když viděli, jak je v něm spokojený změnili názor.
Časem jsem si zvykla na to, že se mě někdo neustále dotazuje na to, zda nošení šátku neohrožuje Teovo zdraví, jestli mě nebolí z toho nošení záda a zda se nebojím, takhle ho nosit. Naproti tomu u doktorů jsem se setkala jen s pozitivní reakcí a potvrzením, že nošení dětí v šátku je nejlepší prevence problémů s kyčlemi, že se tím prakticky vyhnete problému s prdíky, což musím potvrdit, ale i že nošené děti jsou rychlejší v psychomotorickém vývoji atd.
Šátkování je ale hlavně pohodlné. Jak venku, kdy dítě může krásně sledovat okolní svět z bezpečí, nebo prostě spokojeně spát, nehrozí přehřátí, nebo prostydnutí, o praktičnosti v MHD ani nemluvě. Doma je nespornou výhodou, že máte volné ruce.
A pak je tu ještě jedna výhoda, o které se nikde nemluví. Neustálá těsná blízkost vlastního dítěte má pozitivní vliv na psychiku matky. Zkrátka nošení dětí je přirozené a hlavně nošené dítě je spokojené dítě.

Výbavička

Před dvěma lety, když jsem čekala Tedíka a hledala jsem na internetu, co vše člověk pro novorozeně potřebuje, šla mi z těch dlouhatánských seznamů hlava kolem. Nakonec jsem se na seznamy vykašlala a prostě jsme s manželem pořídili, co jsme uznali za vhodné. Když tak se dá přeci vše dokoupit. Navíc, také jsme spoustu věcí dostali. Byla to maximálně desetina věcí z těch již zmiňovaných seznamů, a přece jsme zjistili, že některé věci jsme zkrátka nepotřebovali. A utvrzuji se v tom i nyní s druhým synem. Například takovou zavinovačku oba použili asi třikrát a pak už jim vadila. Postýlku jsem začala používat až u Nikiho, když jsem chtěla, aby se Niki v klidu vyspal a já to nemusela hlídat. Tedík totiž s ním hrozně rád usíná, ale občas má tendenci ho zalehnout. Z oblečení používám jen trička, ponožky a v zimě návleky na nožičky. Víc oblečení je potřeba, až když začnou chodit a nejsou tudíž v šátku. Kosmetiku nepoužívám žádnou, jen jednou za čas Rybilku. Myji jen ve vodě, peru ve slizu. Na koupání na začátku stačí umyvadlo a pak normální vana.
K odsávačkám, lahvičkám, dudlíkům rektálním rourkám a podobným věcem nám averzi.
A jaký je tedy ten můj seznam potřebných věci? Pokusím se to níže sepsat:

Látkové čtvercové froté pleny - 25 Ks
Snapi sponka - 3 Ks
Normální čtvercovky  - 10 Ks
Šátky na nošení dětí - 2 Ks
Zateplená kapsa na šátek (já jsem ušila dle návodu na internetu)
Trička - na každé tři měsíce 5 Ks
Návleky na nožičky (nám plete babička) - 2 Ks
Čepička - 1 Ks
Jedno teplejší oblečení do autosedačky
autosedačka
deka

Volitelně:
Postýlka
Lehátko

středa 27. března 2013

Projekt Lazarus

Už přes tři týdny bojujeme s nemocí. Je to taková klasika - kašel a rýma, ale tahle je obzvláště vypečená. Nejdřív byl nemocný manžel, pak to chytil Teo a nakonec Niki. Já mam tu nemoc průběžně tak nějak celou dobu, ale opět se projevilo, že při kojení prostě moje imunita funguje jinak. Normálně se vypořádávám s nemocí tak, že mam okamžitě horečku, pak se z toho dva dny vzpamatovávám a třetí den už jsem v pořádku. Teď ale moje tělo dává přednost tomu, abych se mohla starat o děti, takže žádná teplota a s nemocí se patlám pěkně dlouho.
Že starost o dvě nemocné děti obnáší probdělé noci, není žádná novinka, co mě ale překvapilo bylo, že při denní dávce spánku max 3 hodiny jsem schopná normálního provozu a vlastně v určitém smyslu funguji dokonce líp - efektivněji. Asi proto, že jaksi nezbývá energie na zbytečnosti.
A pak je tu ještě jedno pozitivum. Nikiho imunitní systém se vypořádá s nemocí ještě před první dávkou očkování. Nepatřím mezi žádné fanatické odpůrce očkování, ale dle mého názoru, je nejlepší očkovat co nejmíň a co nejpozději. Očkovat děti proti nemocem, kterými je přirozené projít, jako jsou plané neštovice, rotaviry, pneumokok, ale třeba i chřipka, mi přijde, stejně jako okamžité snižování teploty, jako nejlepší cesta k poškození vlastní imunity.
Nikdo nechce být nemocný, jenže projít si jednou za čas nějakou tou chřipkou nebo nachlazením je nejen přirozené, ale navíc zdravé. Samozřejmě pouze za podmínky, že si s nemocí poradí vaše tělo samo a ne s pomocí té nepřeberné hromady farmaceutických preparátů, na které jsou reklamy v těchto dnech na každém rohu.

úterý 26. března 2013

Kytarista

Už snad od narození Tea zajímala hudba. Na začátku měl rád hlavně klasiku. Air od Bacha ho spolehlivě uklidnil, kdykoli měl nějaký problém. Postupem času začal preferovat rytmické skladby. Měl jednu oblíbenou, u které vždycky mával nožičkou do rytmu. Taky dokázal usnout u France Ferdinanda a podobně drsných rokových skladeb.
Teď jsou nejoblíbenější The Beatles, ABBA a pak samostatná tvorba bývalých členů The Beatles. Některé skladby už umí pojmenovat a také toho hojně využívá. Ráno vstane a jako první věc jde zapnout počítač a už si diktuje, co chce pustit. Teď mu pouštíme písničky často na youtube a to ho baví ještě víc, když je vidí "naživo". To hraní na kytaru a zpěv Teda zaujalo do té míry, že včera přišel do obýváku s poklicí od papiňáku, kterou držel jako kytaru, spolu s předstíranou hrou na kytaru zazpíval Say,say say, zatleskal si, uklonil se a protože to mělo úspěch, přidal ještě Hej Jude a Mamunia.


neděle 24. března 2013

Školáček

Teo dostal k Vánocům pěnová písmenka do vany. Hned se z nich stala oblíbená hračka. Prostě koupání se v hromadě písmenek se našemu synovi, na rozdíl od nás, vážně líbí. Po čase ale chtěl ty písmenka nějak pojmenovávat a aby to pro něj bylo jednoduší, ke každému písmenku jsme přiřadili slovo, které na dané písmenko začíná. Takže P je pejsek, D je dům, S je sýr, A je auto, B brambora.... Tenhle systém Tedíkovi vyloženě sedl, takže teď radostně loví písmenka a oznamuje nám, že vylovil ucho, oko, bramboru  nebo mamam.
Psaní je další oblíbená disciplína. Teo opravdu krásně drží tužku. Nejradši kreslí kolo, nebo oko, nicméně po ostatních chce kreslit nejrůznější  záležitosti. Jak nakreslit auto nebo čaj ještě člověk vymyslí, ale včera po mě chtěl Teo nakreslit, že prší a pálí.
Také jde o to, kam kreslit. Tedík samozřejmě ví, že má kreslit na papír, což také pokaždé, když dostane pastelku oznamuje, ale když ho nikdo nevidí s oblibou kreslí na jakoukoli dostupnou plochu. Takže naše zdi jsou plné abstraktního umění.
Teď už jen zvládnout počítání na lepší úrovni než mám hodně sušenek, málo sušenek, poslední sušenka, žádná sušenka, a může jít do školy.

sobota 23. března 2013

Jedna dvě sklenář jde

Nedávno se mě ptala moje sestra, která teď také čeká přírůstek, jestli je normální, že se začala obávat věcí, které jí dřív vůbec nenapadly. Tak jsem jí uklidnila, že co se nám narodil Teo tak jsem smetí vynášela zásadně s ním, protože, co kdybych ztratila klíče.... Zkrátka matkám je zřejmě vrozené, aby kvůli přežití potomků předcházeli potenciálně nebezpečným situacím... A přeci jen chybička se vloudila.
V rodinách, kde mají kluky se asi občas stane, že se nějaké to okno rozbije, u nás ho ale nerozbili kluci, nýbrž já. A jak k tomu došlo? Šla jsem věšet plínky na balkón jako každý den, jenže tentokrát jsem sebou Teda nevzala, protože byl nastydlý. Byla zima, tak jsem za sebou balkónové dveře přibouchla, rychle rozvěsila prádlo a šla zase dovnitř. Tedy přesněji řečeno, chtěla jsem jít dovnitř, protože jsem zabrala za dveře a ono nic. Pak jsem si všimla, že je klika dole a hned mi to bylo jasné. Tedík chtěl za mnou na balkón, a protože už přišel na to jak klikou otevřít dveře, udělal to taky tak, jenže balkónové dveře se tím, že se dá klika dolu, zavřou....
A tak jsem zůstala zavřená na balkóně v mrazu jen v tričku, bez mobilu a venku ani živáčka. Nejhorší ale bylo, že kluci zůstali vevnitř a Niki už začínal mít hlad. A tehdy se projevil mateřský pud. Zhodnotila jsem všechny možnosti a jako jediná možná se ukázalo rozbití skla. Takže odehnat Tedíka od dveří, popadnout dřevěnou násadu na koště, rozbít sklo tak, aby z něj lítalo pokud možno co nejmíň střepů, prostrčit ruku, otevřít dveře. A to všechno co nejrychleji, aby Tedík nevlezl do těch střepů. Vypadá to celkem dramaticky, ale šlo to poměrně snadno. Horší to bylo, když už bylo "po všem". V okně díra jako vrata, venku -5 stupňů, doma dvě malé děti a všude střepy.
Nebudu napínat, dopadlo to všechno dobře a já už alespoň vím, jak to chodí, když je potřeba rychle zasklít okno, což se může za pár let, až kluci trochu povyrostou, hodit.

pátek 22. března 2013

Piki

Výběrem jména našeho druhého dítěte jsme strávili celých devět měsíců až do prvních porodních kontrakcí. U prvního syna jsme se nějak hned shodli na jménu Teodor, ale tentokrát prostě žádné jméno nebylo to pravé. Navíc bylo potřeba vybrat jména dvě - pro kluka i pro holku, protože stejně jako u prvního jsme nevěděli, co to bude. Nakonec jsme po tom velkém úsilí vybrali jméno Nikolas.
Když jsme ukazovali Nikiho bráchovi, Tedík na něj rozzářeně ukázal prstem a řekl: "Piki" a od té doby mu jinak neřekne. No a tak Teo přejmenoval Nikiho a Pikiho.

Dětská práce

Jestli máte malé děti kolem dvou let určitě také hledáte odpověď na otázku, jak na období vzdoru. Ona výchova dětí je věda, ale v praxi se nám nejvíce osvědčilo o radu se obracet do přírody, nebo, jak říká můj manžel, do pravěku. Tam prostě není na nějaké vztekání čas. A tak jsme u nás doma zavedli dětskou práci. Neděste se, nejde o nic drastického. Hlavním předpokladem je dobrá fungující komunikace a pak už jde jen o to zapojit toho malého človíčka co nejvíc do všech denních činností.
Tedíka nejvíc baví se mnou vařit a péct. Hlavně když je to dobré a může ochutnávat, ale stejně rád i zametá, luxuje, vytírá... samozřejmě člověk nemůže mít přehnaná očekávání, ale neustále mě udivuje, co všechno už Teo dovede.

Ještě je tu otázka trestů za to, když dítě provede něco, co nemělo. U nás je to nejčastěji rozhazování věcí a rozlévání vody. Asi už tušíte jaké je řešení. Prostě klidně vysvětlit, proč je to špatně a nechat ho odklidit následky a světe div se, ono to funguje. Funguje to tak dobře, že když nedávno Teo rozlil kakao sám si došel pro hadr utřel to a pak odnesl hadr do pračky.

Tanec kolem nočníku

Naše děti jsou takzvaně bezplenkové. Tedy aby bylo jasno, plenky nosí - látkové, ale od malička jsme jim umožňovali udělat svou potřebu mimo plenku. Píšu záměrně umožňovali, protože nejde o to je něco učit, navíc naše děti to prakticky vyžadovali. Tahle metoda není rozhodně stoprocentní, alespoň v našem případě, ale když pominu všechny výhody, které to přináší z hlediska hygieny a pohodlí dítěte, nespornou výhodou je i to, že když jsme Tea začali dávat na klasický nočník, věděl, co se po něm chce a považoval za normální takto vykonat svou potřebu. Takže od roku jsme přes den bez plen i když pravda občas s hadrem v ruce. Teď je Teovi 22 měsíců. Venku si dává Teo větší pozor, takže tam je to bez problémů, ale doma je potřeba mu záchod připomínat, aby nebylo potřeba toho hadru ( o velkou potřebu si říká naštěstí sám), což nebyl problém, dokud se nenarodil Niki. Tedík totiž často začal akutně potřebovat zrovna když jsem Nikiho kojila nebo přebalovala - prostě když jsem měla plné ruce. Nakonec se vše vyřešilo jednoduše jako vždy. Tedík prostě doma běhá s holou prdýlou a když se nám zdá, že už dlouho nebyl, prostě ho pošleme na nočník. Tedík se sám posadí a sám si i zatleská a hlavně ho to baví, takže hadr už zase není potřeba.
A do budoucna jsou tu ještě další úkoly. Zaprvé naučit se sundavat a nandavat kalhoty - aby jsme nepohoršovali návštěvy a děda nám slíbil, že vyrobí schůdky na záchod, takže pak už bude Tedík chodit sám na normální záchod jako velký kluk.

pátek 8. března 2013

"Bungej"

Caj pádí. Eště ham. Ťaťa šel. Baďa ma teče. Piki hají. Bo na papír.
Náš nejstarší syn si osvojuje stále další a další slova. Ale kromě těch všeobecně uznávaných, kterým všichni rozumí,  má ještě několik - tedy celkem dost - která si vymýšlí sám. Jde o zkomoleniny a zkráceniny ( ma - banán nebo vana, pajča - počítač, baďa - voda), u kterých jde z kontextu poznat, co tím autor myslel. No a pak tu jsou slova, u nichž mam někdy pocit, že Teo začal mluvit maďarsky. První takové slovo bylo "chorší", což znamená cokoli, co je kulaté, vejde se to do pusy a dá se to sníst (rajče, hroznové víno...). Další slovo, které bez překladatele nikdo nerozlouskne je byga, což je poklice od hrnce. Jak říká syn vajíčkům ani napsat nelze, je to totiž docela věrná kopie zvuku, který se ozve, když vajíčko rozbije, což je oblíbená činnost, kterou s vajíčky dělá. Nelze napsat ani jak říká čepici, ale to spíš proto, aby se čtenář nepohoršoval nad sprostými slovy :-).
Zkrátka dospěli jsme už do stavu, kdy je potřeba opět otevřít mysl a začít se drtit "slovíčka". Na to je ovšem potřeba nejprve sestavit slovník a to je přesně to, co se právě chystám udělat a jestli vám ještě stále vrtá hlavou, co že je to ten bungej, tak nahlídněte do slovníku:
ma  - banán; vana
bungej - pomeranč
pajča - počítač
byga - poklice
bo - pastelka
tají - talíř
šír - kupodivu ne jen sýr, ale i máslo a jak jsme nedávno zjistili, také tabulka bílé čokolády :-)
kájí - nůž nebo nakrájet
mmmm ( s kroucením pusou ) - kombucha
denden - klíče
bájí - váleček
akáka - mikrovlnka
ogu - jogurt
áááááá - mlýnek na kávu
pra - pračka
pipí - pupík
bindam - piňďa
dledlí - židle
kapka - bota