Blázen s šátkem

Ještě předtím než jsem vůbec otěhotněla, jsem věděla, že budu svoje děti nosit v šátku. Stačilo mi vidět pár šátkujících matek a prostě jsem věděla, že takhle je to správně. Samozřejmě jsem si o tom i něco přečetla, ale nakonec se člověk stejně rozhoduje podle intuice.
Rodiče byly k našemu rozhodnutí nepořizovat si kočárek a nosit Tea jen v šátku skeptičtí, ale myslím, že když viděli, jak je v něm spokojený změnili názor.
Časem jsem si zvykla na to, že se mě někdo neustále dotazuje na to, zda nošení šátku neohrožuje Teovo zdraví, jestli mě nebolí z toho nošení záda a zda se nebojím, takhle ho nosit. Naproti tomu u doktorů jsem se setkala jen s pozitivní reakcí a potvrzením, že nošení dětí v šátku je nejlepší prevence problémů s kyčlemi, že se tím prakticky vyhnete problému s prdíky, což musím potvrdit, ale i že nošené děti jsou rychlejší v psychomotorickém vývoji atd.
Šátkování je ale hlavně pohodlné. Jak venku, kdy dítě může krásně sledovat okolní svět z bezpečí, nebo prostě spokojeně spát, nehrozí přehřátí, nebo prostydnutí, o praktičnosti v MHD ani nemluvě. Doma je nespornou výhodou, že máte volné ruce.
A pak je tu ještě jedna výhoda, o které se nikde nemluví. Neustálá těsná blízkost vlastního dítěte má pozitivní vliv na psychiku matky. Zkrátka nošení dětí je přirozené a hlavně nošené dítě je spokojené dítě.

Výbavička

Před dvěma lety, když jsem čekala Tedíka a hledala jsem na internetu, co vše člověk pro novorozeně potřebuje, šla mi z těch dlouhatánských seznamů hlava kolem. Nakonec jsem se na seznamy vykašlala a prostě jsme s manželem pořídili, co jsme uznali za vhodné. Když tak se dá přeci vše dokoupit. Navíc, také jsme spoustu věcí dostali. Byla to maximálně desetina věcí z těch již zmiňovaných seznamů, a přece jsme zjistili, že některé věci jsme zkrátka nepotřebovali. A utvrzuji se v tom i nyní s druhým synem. Například takovou zavinovačku oba použili asi třikrát a pak už jim vadila. Postýlku jsem začala používat až u Nikiho, když jsem chtěla, aby se Niki v klidu vyspal a já to nemusela hlídat. Tedík totiž s ním hrozně rád usíná, ale občas má tendenci ho zalehnout. Z oblečení používám jen trička, ponožky a v zimě návleky na nožičky. Víc oblečení je potřeba, až když začnou chodit a nejsou tudíž v šátku. Kosmetiku nepoužívám žádnou, jen jednou za čas Rybilku. Myji jen ve vodě, peru ve slizu. Na koupání na začátku stačí umyvadlo a pak normální vana.
K odsávačkám, lahvičkám, dudlíkům rektálním rourkám a podobným věcem nám averzi.
A jaký je tedy ten můj seznam potřebných věci? Pokusím se to níže sepsat:

Látkové čtvercové froté pleny - 25 Ks
Snapi sponka - 3 Ks
Normální čtvercovky  - 10 Ks
Šátky na nošení dětí - 2 Ks
Zateplená kapsa na šátek (já jsem ušila dle návodu na internetu)
Trička - na každé tři měsíce 5 Ks
Návleky na nožičky (nám plete babička) - 2 Ks
Čepička - 1 Ks
Jedno teplejší oblečení do autosedačky
autosedačka
deka

Volitelně:
Postýlka
Lehátko

Projekt Lazarus

Už přes tři týdny bojujeme s nemocí. Je to taková klasika - kašel a rýma, ale tahle je obzvláště vypečená. Nejdřív byl nemocný manžel, pak to chytil Teo a nakonec Niki. Já mam tu nemoc průběžně tak nějak celou dobu, ale opět se projevilo, že při kojení prostě moje imunita funguje jinak. Normálně se vypořádávám s nemocí tak, že mam okamžitě horečku, pak se z toho dva dny vzpamatovávám a třetí den už jsem v pořádku. Teď ale moje tělo dává přednost tomu, abych se mohla starat o děti, takže žádná teplota a s nemocí se patlám pěkně dlouho.
Že starost o dvě nemocné děti obnáší probdělé noci, není žádná novinka, co mě ale překvapilo bylo, že při denní dávce spánku max 3 hodiny jsem schopná normálního provozu a vlastně v určitém smyslu funguji dokonce líp - efektivněji. Asi proto, že jaksi nezbývá energie na zbytečnosti.
A pak je tu ještě jedno pozitivum. Nikiho imunitní systém se vypořádá s nemocí ještě před první dávkou očkování. Nepatřím mezi žádné fanatické odpůrce očkování, ale dle mého názoru, je nejlepší očkovat co nejmíň a co nejpozději. Očkovat děti proti nemocem, kterými je přirozené projít, jako jsou plané neštovice, rotaviry, pneumokok, ale třeba i chřipka, mi přijde, stejně jako okamžité snižování teploty, jako nejlepší cesta k poškození vlastní imunity.
Nikdo nechce být nemocný, jenže projít si jednou za čas nějakou tou chřipkou nebo nachlazením je nejen přirozené, ale navíc zdravé. Samozřejmě pouze za podmínky, že si s nemocí poradí vaše tělo samo a ne s pomocí té nepřeberné hromady farmaceutických preparátů, na které jsou reklamy v těchto dnech na každém rohu.

Kytarista

Už snad od narození Tea zajímala hudba. Na začátku měl rád hlavně klasiku. Air od Bacha ho spolehlivě uklidnil, kdykoli měl nějaký problém. Postupem času začal preferovat rytmické skladby. Měl jednu oblíbenou, u které vždycky mával nožičkou do rytmu. Taky dokázal usnout u France Ferdinanda a podobně drsných rokových skladeb.
Teď jsou nejoblíbenější The Beatles, ABBA a pak samostatná tvorba bývalých členů The Beatles. Některé skladby už umí pojmenovat a také toho hojně využívá. Ráno vstane a jako první věc jde zapnout počítač a už si diktuje, co chce pustit. Teď mu pouštíme písničky často na youtube a to ho baví ještě víc, když je vidí "naživo". To hraní na kytaru a zpěv Teda zaujalo do té míry, že včera přišel do obýváku s poklicí od papiňáku, kterou držel jako kytaru, spolu s předstíranou hrou na kytaru zazpíval Say,say say, zatleskal si, uklonil se a protože to mělo úspěch, přidal ještě Hej Jude a Mamunia.

Školáček

Teo dostal k Vánocům pěnová písmenka do vany. Hned se z nich stala oblíbená hračka. Prostě koupání se v hromadě písmenek se našemu synovi, na rozdíl od nás, vážně líbí. Po čase ale chtěl ty písmenka nějak pojmenovávat a aby to pro něj bylo jednoduší, ke každému písmenku jsme přiřadili slovo, které na dané písmenko začíná. Takže P je pejsek, D je dům, S je sýr, A je auto, B brambora.... Tenhle systém Tedíkovi vyloženě sedl, takže teď radostně loví písmenka a oznamuje nám, že vylovil ucho, oko, bramboru  nebo mamam.
Psaní je další oblíbená disciplína. Teo opravdu krásně drží tužku. Nejradši kreslí kolo, nebo oko, nicméně po ostatních chce kreslit nejrůznější  záležitosti. Jak nakreslit auto nebo čaj ještě člověk vymyslí, ale včera po mě chtěl Teo nakreslit, že prší a pálí.
Také jde o to, kam kreslit. Tedík samozřejmě ví, že má kreslit na papír, což také pokaždé, když dostane pastelku oznamuje, ale když ho nikdo nevidí s oblibou kreslí na jakoukoli dostupnou plochu. Takže naše zdi jsou plné abstraktního umění.
Teď už jen zvládnout počítání na lepší úrovni než mám hodně sušenek, málo sušenek, poslední sušenka, žádná sušenka, a může jít do školy.

Jedna dvě sklenář jde

Nedávno se mě ptala moje sestra, která teď také čeká přírůstek, jestli je normální, že se začala obávat věcí, které jí dřív vůbec nenapadly. Tak jsem jí uklidnila, že co se nám narodil Teo tak jsem smetí vynášela zásadně s ním, protože, co kdybych ztratila klíče.... Zkrátka matkám je zřejmě vrozené, aby kvůli přežití potomků předcházeli potenciálně nebezpečným situacím... A přeci jen chybička se vloudila.
V rodinách, kde mají kluky se asi občas stane, že se nějaké to okno rozbije, u nás ho ale nerozbili kluci, nýbrž já. A jak k tomu došlo? Šla jsem věšet plínky na balkón jako každý den, jenže tentokrát jsem sebou Teda nevzala, protože byl nastydlý. Byla zima, tak jsem za sebou balkónové dveře přibouchla, rychle rozvěsila prádlo a šla zase dovnitř. Tedy přesněji řečeno, chtěla jsem jít dovnitř, protože jsem zabrala za dveře a ono nic. Pak jsem si všimla, že je klika dole a hned mi to bylo jasné. Tedík chtěl za mnou na balkón, a protože už přišel na to jak klikou otevřít dveře, udělal to taky tak, jenže balkónové dveře se tím, že se dá klika dolu, zavřou....
A tak jsem zůstala zavřená na balkóně v mrazu jen v tričku, bez mobilu a venku ani živáčka. Nejhorší ale bylo, že kluci zůstali vevnitř a Niki už začínal mít hlad. A tehdy se projevil mateřský pud. Zhodnotila jsem všechny možnosti a jako jediná možná se ukázalo rozbití skla. Takže odehnat Tedíka od dveří, popadnout dřevěnou násadu na koště, rozbít sklo tak, aby z něj lítalo pokud možno co nejmíň střepů, prostrčit ruku, otevřít dveře. A to všechno co nejrychleji, aby Tedík nevlezl do těch střepů. Vypadá to celkem dramaticky, ale šlo to poměrně snadno. Horší to bylo, když už bylo "po všem". V okně díra jako vrata, venku -5 stupňů, doma dvě malé děti a všude střepy.
Nebudu napínat, dopadlo to všechno dobře a já už alespoň vím, jak to chodí, když je potřeba rychle zasklít okno, což se může za pár let, až kluci trochu povyrostou, hodit.

Piki

Výběrem jména našeho druhého dítěte jsme strávili celých devět měsíců až do prvních porodních kontrakcí. U prvního syna jsme se nějak hned shodli na jménu Teodor, ale tentokrát prostě žádné jméno nebylo to pravé. Navíc bylo potřeba vybrat jména dvě - pro kluka i pro holku, protože stejně jako u prvního jsme nevěděli, co to bude. Nakonec jsme po tom velkém úsilí vybrali jméno Nikolas.
Když jsme ukazovali Nikiho bráchovi, Tedík na něj rozzářeně ukázal prstem a řekl: "Piki" a od té doby mu jinak neřekne. No a tak Teo přejmenoval Nikiho a Pikiho.

Dětská práce

Jestli máte malé děti kolem dvou let určitě také hledáte odpověď na otázku, jak na období vzdoru. Ona výchova dětí je věda, ale v praxi se nám nejvíce osvědčilo o radu se obracet do přírody, nebo, jak říká můj manžel, do pravěku. Tam prostě není na nějaké vztekání čas. A tak jsme u nás doma zavedli dětskou práci. Neděste se, nejde o nic drastického. Hlavním předpokladem je dobrá fungující komunikace a pak už jde jen o to zapojit toho malého človíčka co nejvíc do všech denních činností.
Tedíka nejvíc baví se mnou vařit a péct. Hlavně když je to dobré a může ochutnávat, ale stejně rád i zametá, luxuje, vytírá... samozřejmě člověk nemůže mít přehnaná očekávání, ale neustále mě udivuje, co všechno už Teo dovede.

Ještě je tu otázka trestů za to, když dítě provede něco, co nemělo. U nás je to nejčastěji rozhazování věcí a rozlévání vody. Asi už tušíte jaké je řešení. Prostě klidně vysvětlit, proč je to špatně a nechat ho odklidit následky a světe div se, ono to funguje. Funguje to tak dobře, že když nedávno Teo rozlil kakao sám si došel pro hadr utřel to a pak odnesl hadr do pračky.

Tanec kolem nočníku

Naše děti jsou takzvaně bezplenkové. Tedy aby bylo jasno, plenky nosí - látkové, ale od malička jsme jim umožňovali udělat svou potřebu mimo plenku. Píšu záměrně umožňovali, protože nejde o to je něco učit, navíc naše děti to prakticky vyžadovali. Tahle metoda není rozhodně stoprocentní, alespoň v našem případě, ale když pominu všechny výhody, které to přináší z hlediska hygieny a pohodlí dítěte, nespornou výhodou je i to, že když jsme Tea začali dávat na klasický nočník, věděl, co se po něm chce a považoval za normální takto vykonat svou potřebu. Takže od roku jsme přes den bez plen i když pravda občas s hadrem v ruce. Teď je Teovi 22 měsíců. Venku si dává Teo větší pozor, takže tam je to bez problémů, ale doma je potřeba mu záchod připomínat, aby nebylo potřeba toho hadru ( o velkou potřebu si říká naštěstí sám), což nebyl problém, dokud se nenarodil Niki. Tedík totiž často začal akutně potřebovat zrovna když jsem Nikiho kojila nebo přebalovala - prostě když jsem měla plné ruce. Nakonec se vše vyřešilo jednoduše jako vždy. Tedík prostě doma běhá s holou prdýlou a když se nám zdá, že už dlouho nebyl, prostě ho pošleme na nočník. Tedík se sám posadí a sám si i zatleská a hlavně ho to baví, takže hadr už zase není potřeba.

A do budoucna jsou tu ještě další úkoly. Zaprvé naučit se sundavat a nandavat kalhoty - aby jsme nepohoršovali návštěvy a děda nám slíbil, že vyrobí schůdky na záchod, takže pak už bude Tedík chodit sám na normální záchod jako velký kluk.

"Bungej"

Caj pádí. Eště ham. Ťaťa šel. Baďa ma teče. Piki hají. Bo na papír.
Náš nejstarší syn si osvojuje stále další a další slova. Ale kromě těch všeobecně uznávaných, kterým všichni rozumí,  má ještě několik - tedy celkem dost - která si vymýšlí sám. Jde o zkomoleniny a zkráceniny ( ma - banán nebo vana, pajča - počítač, baďa - voda), u kterých jde z kontextu poznat, co tím autor myslel. No a pak tu jsou slova, u nichž mam někdy pocit, že Teo začal mluvit maďarsky. První takové slovo bylo "chorší", což znamená cokoli, co je kulaté, vejde se to do pusy a dá se to sníst (rajče, hroznové víno...). Další slovo, které bez překladatele nikdo nerozlouskne je byga, což je poklice od hrnce. Jak říká syn vajíčkům ani napsat nelze, je to totiž docela věrná kopie zvuku, který se ozve, když vajíčko rozbije, což je oblíbená činnost, kterou s vajíčky dělá. Nelze napsat ani jak říká čepici, ale to spíš proto, aby se čtenář nepohoršoval nad sprostými slovy :-).
Zkrátka dospěli jsme už do stavu, kdy je potřeba opět otevřít mysl a začít se drtit "slovíčka". Na to je ovšem potřeba nejprve sestavit slovník a to je přesně to, co se právě chystám udělat a jestli vám ještě stále vrtá hlavou, co že je to ten bungej, tak nahlídněte do slovníku:
ma  - banán; vana
bungej - pomeranč
pajča - počítač
byga - poklice
bo - pastelka
tají - talíř
šír - kupodivu ne jen sýr, ale i máslo a jak jsme nedávno zjistili, také tabulka bílé čokolády :-)
kájí - nůž nebo nakrájet
mmmm ( s kroucením pusou ) - kombucha
denden - klíče
bájí - váleček
akáka - mikrovlnka
ogu - jogurt
áááááá - mlýnek na kávu
pra - pračka
pipí - pupík
bindam - piňďa
dledlí - židle
kapka - bota